František Mervart
Narodil se 12.listopadu 1898 v Praze na Smíchově. Ve třech letech odjel s rodiči do Moskvy, kde otec malíř porcelánu a znalec květin, pracoval jako vedoucí velikého ateliéru Nikolaje Vasilieviče Petrova, majitele několika zámků na Rusi. Vystudoval odbornou uměleckou školu Stroganova. Do vlasti se vrátily v srpnu 1918. Ve Valašském Meziříčí nastoupil jako malíř hraček. 2. října 1921 zahájil studia na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Byl žákem Jaroslava Bendy, Josefa Schussera a Františka Kysely. Velkým studentským úspěchem bylo ocenění na Mezinárodní výstavě dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Za tapiserii sadař byl odměněn diplomem a bronzovou medailí. Po ukončení studií si založil v Ústí nad Orlicí vlastní dílnu na umělecké bytové textilie. Věnoval se také navrhováním nových vzorů na různých textilních materiálech.
Začal se věnovat pedagogické činnosti, nejprve ve Stárkově na Náchodsku, poté v roce 1932 na odborné škole textilní ve Dvoře Králové nad Labem. Zde byl ministerstvem školství vyzván k vypracování nových vyučovacích postupů v kreslířských a návrhářských předmětech pro obory textilního výtvarnictví na brněnské české vyšší výtvarné škole. Ve školním roce 1938–39 byl na základě úspěšného pedagogického působení pověřen ministerstvem školství odbornou inspekcí na textilních školách. Od 1.září 1949 do roku 1953 František Mervart vyučoval na Vyšší průmyslové škole textilní v Brně. Věnoval se také odborné publicistice. Jeho díla „Nauka o vláknech používaných v textilním průmyslu“, „Průvodce sbírkami Textilního musea ve Dvoře králové nad Labem“, „Stručný přehled textilní výroby“, byly nesporným přínosem literatury v tomto oboru.
Přes všechny zásluhy a úspěchy ve svém oboru byl totalitním režimem za takzvanou protistátní činnost šest let vězněn. Vězení opouští 18.srpna 1959. Po návratu z vězení se zabýval opět výtvarnou činností v provozovnách družstva umělecké výroby vánoční ozdob na Královédvorsku. Do důchodu odešel 3. července 1970.
V roce 1969 započal farář Jindřich Recina generální opravu celodřevěného kostela ve Slavoňově, který byl v ten čas velice nakažen houbou a hrozila jeho nenávratná zkáza. Bylo třeba vyvozit dřevomorkou zasaženou zeminu až do půlmetrové hloubky a ošetřit zasažené dřevo a renovovat poničené vzácné malby. Po ohledání odborníky z památkové péče byl vypracován plán oprav a z toho vyplynul rozpočet. Suma za obnovení maleb byla však tak vysoká, že si slavoňovští nemohli dovolit žádnou odbornou uměleckou firmu.
František Mervart byl požádán zda-li by se neujal vedením a realizací oprav této památky. Nabídku ochotně přijal a za cenu víceméně symbolickou strávil několik let ve Slavoňově, kde měl na faře vybudován ateliér. Při práci mu pomáhalo mnoho dobrovolníků z celé farnosti, kteří pod jeho vedením postupně opatrně rozebrali interiér kostela. Jednotlivá prkna se nejprve musela vyklepat a zbavit červotoče, poté se namočila do specielního roztoku lihu a kalafuny. Takto ošetřená prkna po vyschnutí ztvrdla a mohlo se začít s renovací barev. Tímto způsobem se podařilo zachránit i desky vzácného kazetového stropu, který byl tak napaden červotočem, že připomínal houbu. Mervartovi se podařilo obnovit všechny původní malby kostela. Nejtvrdším oříškem bylo obnovení sotva znatelných obrazů na přední straně kúru. Zjišťování obrazů pomocí rentgenových paprsků byla ideální, avšak cenově nedostupná možnost. Mervart si poradil po svém. Na faře se pekl specielní chléb, kterým ještě za tepla se obraz třel až se objevily obrysy původní malby. Pomocí této techniky jeho a obrovské trpělivosti se podařilo obnovit všech 8 obrazů. Obnovil malby na obrazech křížové cesty, boky lavic a na kúru vytvořil i některé nové vzory na trámoví.
Náročná rekonstrukce kostela byla dokončena v roce 1973.
František Mervart zemřel ve svých 86 letech 1. listopadu 1985. K věčnému odpočinku byl dle jeho přání uložen na hřbitově ve Slavoňově.