Pojednání o slavoňovském kostele a zvonech

Slavoňovský kostelíčku

Slavoňovský kostelíčku stojíš na pěkném vršíčku psali tobě do veršíčku do svojího památníčku.	Nestačí to vyjádření slov dostatek pro to není slavoňovský kostelíčku jaké krásy v sobe skrýváš návštěv tu hodně míváš. Tvoje zvony hlaholí do celého okolí.
Když ho lidé stavěli všechen um mu nechali mnozí lidé ze světa před tebou se sklonili.
Slavoňovský kostelíčku stojíš na mírném vršíčku do kraje se díváš v radosti a bolu skrýváš.	Okolo kostela hřbitůvek malý jak věnec z kvítí utkaný kol jeho hlavy.

Slavoňovský kostelíček je velice vyhledávanou památkou navštěvovanou turisty nejen z tuzemska, ale i ze zahraničí. Je zajímavý tím, že to je kostel „živý“ který od svého vystavění roku 1553 nepřestal plnit svoji původní funkci. Do tohoto kostela po mnoho generací přinášeli a přinášejí rodiče své děti ke křtu, docházejí pravidelně na bohoslužby a nakonec spočinou k věčnému spánku na místním hřbitově.
Staletím opředená stavba si zasluhuje alespoň krátké zamyšlení nad událostmi, které zde proběhly. Většina níže uvedeného textu je sestavena ze zápisu místních kronikářů a ani jsem se příliš nesnažil vkládat do dílka svoje komentáře a ponechávám záměrně v některých pasážích vyniknout ducha a styl zápisu kronikáře. Největším a nejpřesnějším pramenem se pro mne stala místní farní kronika, založená a řádně vedená do současnosti od roku 1843. V kapitole „Opravy kostela“ uvádím rozsah prací konaných na tomto kostelíku. Možná to budou pro někoho informace poněkud nudné a jednotvárné, ukazují však na skutečnost, že zdejší kraj býval velice chudý a záleželo převážně na osobnosti a schopnostech správce kostela a farnosti, do jaké míry dokázal opatřit finanční prostředky na zvelebení nebo jen na nutnou opravu chrámu. Z celé řady osobností působících na zdejší faře se zmíním alespoň o jediném. Je jím farář Václav Vojnar (1856 – 1931), který byl dobrým správcem farnosti a průkopníkem v zemědělské výrobě. Založil Meliorační družstvo, zavedl v místních podmínkách dosud nové druhy zemědělských plodin (červená řepa a kukuřice). Zasloužil se o založení „Kampeličky“ atd.
Ne všechny doby vykazovali takový rozmach a slávu jako za působení výše uvedeného správce. Byly doby kdy kostelu nepřála buď vrchnost, nebo majetkové poměry, kdy kostel chřadl, nebo i přírodní živly jako je voda, houby a plísně, ba i oheň. K zániku kostela ohněm mohlo dojít několikráte buď od blesku, rukou zloděje a nebo při velikém požáru Slavoňova v roce 1811, kdy lehlo popelem 33 stavení a ohněm byl částečně zasažen kostel a škola. V jakém rozsahu bylo „částečné poškození“ se kronikář už nezmiňuje. O dalších událostech budou už následující řádky.
Přeji Vám, abyste po přečtení tohoto dílka pohlíželi na slavoňovský kostelíček nejen jako na starou věc, ale očima člověka, který poodhalil taje minulosti, jako na útočiště duchovního i kulturního života obyvatel zdejšího kraje.

Josef Suchánek

Kostel

Jméno Slavoňov dostala obec patrně po zakladateli prvního kostela a obce „arcijáhnu“ Slavoňovi který působil v Hradci Králové a okolí kolem roku 1167 (arcijáhen byl titul vysokého církevního představitele jako je v dnešní době např. biskup). Nejstarší dochovaný zápis, kterým lze doložit původ obce je však poněkud mladší. Pochází z knihy Rejstříky papežských desátku – „Registra“ Wáclava Wladivoje Tomka v nichž se uvádí: „Slavoňovium Ekselsia St. Joane Batista Dobruscensi Ano 1384 solvit Decimam tres grossos“ (odváděl desátky 3 groše).
Kostel zanikl patrně za husitských válek. Jeho podobu nám připomíná pouze otisk pečeti obce z té doby, na které je vyobrazen patrně původní kostel s věží na dvou návrších. Na nižším návrší je vyobrazeno šest smrku (na každé straně tři) a uprostřed vyjící vlk nebo pes otočen vpravo. Otisk tohoto pečetidla je uchován v Eichlerově sbírce pečetidel v Národním muzeu v Praze.

Druhý dosud stojící dřevěný kostel byl vystavěn roku 1553 za vydatného přispění Jana Koltačky a jeho syna Jana z Blažkova. Tento bohatý rolník (možná zeman nebo svobodník) vystavěl kostel na svém pozemku a tento daroval farnosti spolu s rozsáhlými polními a lesními nemovitostmi v okolí Slavoňova.
Pověst praví, že Janu Koltačkovi náležela ves Blažkov patřící k novoměstskému panství. Sídlo měli Koltačkové v dnešním č.p. 9 tj. Kreclův,dříve Zákravských statek.
V době výstavby měl kostel tři magistry, jeden byl z Lipska, druhý z Opavy a třetí z Hlohovy (snad Hlohová ve Slezsku).
Materiál na výstavbu dodal patrně Jan Koltačka ze svých lesu. Trámoví se skládalo od spodu stavby nejprve z dubových, jedlových a smrkových kmenu. Spáry byly utěsněny mechem a maltou, navrchu obíleny.
Půdorys stavby je tvořen nepravidelnou obdélníkovou lodí, se zúženým kněžištěm orientovaným východním směrem. Naproti kněžišti je v celé šíři hlavní lodě vybudován kůr s varhany. Vstupní místo do kostela zajišťuje předsíň se sníženým stropem přistavěná roku 1705. Střecha je valbová, stupňovitá pokrytá šindelem. Ve vrcholové části stavby je malá kupolovitá zvonička opatřená zvonkem. Okna stavby jsou různých velikostí a jsou umístěny v různých výškách. V severní části je ke kněžišti přistavěna malá sakristie.
Kostel byl původně utrakvistický (podobojí), to dokazuje vyobrazený kalich na příčném trámu stropu mezi lodí a kněžištěm. Jsou zde vyobrazeny postavy 12-ti apoštolu a Spasitele, klesajícího pod křížem. Pod kalichem tu byl ponechán nápis „S povolením světské i duchovní vrchnosti, velmi důstojného a vysoce učenýho a dvojctihodnýho pana direktora Kašpara Jiřího, za správy hospodářů Pavla Kejvala, Martina Kovářů, Matěje Varova, Daniele Matějova ano 1705 (konec schází). Toho roku byl vnitřek kostela vymalován pestrým ornamentem, což dokazuje nápis na starém kůru: „Eliáš Kohler maler“. Jiný podobný nápis nad kazatelnou na trámu na půdě zněl: „Heinrich Francius Kohler, maler“.

Původní zasvěcení kostela patřilo sv. Martinu. Zasvěcení bylo změněno roku 1683, za působeni dobrušského děkana Jiřího Sidirurga u příležitosti instalace nového hlavního oltáře sv. Jana Křtitele. Tou dobou byl kostel ve Slavoňove tzv. filiální (podléhající děkanskému kostelu v Dobrušce).
První kněz který zde působil byl Johanes Marvan jmenovaný lokálním kaplanem slavoňovské expozitury dne 13. prosince 1786. Jeho roční služné činilo 300 zlatých a bylo vypláceno ze státního fondu. Víme o něm i to, že mu bylo 33 let a že pocházel z Hrádku. Do Slavoňova se přistěhoval se svou maminkou dne 2.února 1787. Svoje působení započal v místní škole, která byla sice v dost bídném stavu (stála zde již od roku 1680), což kronikář připomíná: „Poněvadž ale žádný příbytek pro duchovního pána vystavěný nebyl, pročež on na ten čas v onom školním stavení (dost nebezpečném pro jeho sešlost) přebýval, a pro vyučování mládeže objednané místo v obci Slawonovské zastal“.
Nove vzniklá expozitura zahrnovala tyto obce: Slavoňov, Blažkov, osada Bradle, Mezilesí, Libchyně, Jestřebí, Sendraž, (zemanský dvůr) Studýnka, Váňovka, Bohdašín, Zákraví. Obce se nacházely celkem na třech panstvích. Byly to tyto panství - frymburské (později opočenské), novoměstské a náchodské. Tou dobou bylo ve Slavoňově 54 stavení a chalup v kterých přebývalo celkem 332 obyvatel. Obyvatelé byly většinou zaměstnáni zpracováním lnu, tradičními řemesly jako je kovář, truhlář, švec, řezník, sedlák, zahradník atd. Samostatnou farností se stal definitivně Slavoňov až roku 1806.
Stav kostela byl v různých dobách různý. Doby rozkvětu a oprav se střídaly se stavem nouze a úpadku, v některých případech hraničily až s hrozbou rozpadu stavby.

Opravy kostela

První v kronikách zmíněná oprava kostela byla provedena v roce 1705. Při této opravě byl kostel rozšířen o kůr a předsíň. Zároveň je Interiér vymalován pestrým ornamentem.
Pestrou malbu na postranních stěnách dal farář P.J.Valášek, rodák z Libchyně, roku 1833 zabílit vápnem. Vápno se však časem začalo odlupovat „…a skýtalo tak nepěkný pohled“- (psáno v kronikách). Proto dal duchovní správce J. Chaloupka vápennou malbu odstranit a malíř pokojů Václav Černý z Litic natřel steny bílou fermežovou barvou. Původní malba zůstala zachována na stropě a za obrazem sv. Martina.
V roce 1877 žádal duchovní správce o povolení zahájení oprav kostela C.K. Místodržitelství v Praze. V dopise z 22.října 1877 popisuje následující stavební stav:
„Starobylý kostel slavoňovský nachází se koncem roku 1877 v bídném stavebním stavu, oprav vně i zevně vyžadujícím. Dřevěné stěny na vícero místech zejména na rozích prohnily, celé stavení zvlášť k východní straně rozestupovalo se a hrozilo sesutím. Uvnitř byl strop kde prkna na hoření trám z kostela hřebíky přibitá jsou, tak chatrný je, že nikdo nesměl odvážit na pudě na prkna ta se postavit. Také chyběla na pude kostelní na trámech podlaha. Podlaha pod oltářem Wlasiánským bývá br. docela sešlá. V podobně bídném stavu byla také sakristie, jejížto dřevěné stěny na straně západní tak ucoufly, že jejích cepy viděti bylo. Cihelná dlažba byla podobně sešlá a vyšlapaná a velmi nepraktická se býti proukazovala“. V roce 1878 byla odstraněna podsíň, provedena rozsáhlá oprava kostela do inventáře zakristie bylo pořízeno mnoho různých předmětů.

Do roku 1881 byla v Průčelní stěně za oltářem dvě okna, upomínající na dobu utrakvistickou, kdy zde nebyl velký oltář, ale jen stůl k večeři Páně. Okna byla zazděna cihlami, omítnuta a obílena (toto bylo při výměně trámu v pozdějších letech odstraněno).
Roku 1894 farář František Kašták nechal při opravách kostela mimo jiné obnovit nápis nad vchodem – na straně východní se nalézající - „ZUJ OBUV S NOHOU SVÝCH, NEB MÍSTO NA KTERÉM STOJÍŠ, JEST ZEMĚ SVATÁ“

1901 byl dán nový šindelový kryt na kostele a na zvonici „Šindel dal připraviti farář ze dříví zádušního lesa, dříví to vyspělého a spoře rostlého, čímž se vysvětluje, že kryt ten trval až do r. 1926“. Náklad na opravu obnášel 860,- Kč
1903 „… Původně byl kostel vydlážděn pálenými dlaždicemi, které časem se vyšlapaly a na mnoha místech rozdrobily, procoš bylo potřebí dáti nové. Farář navrhoval dlažbu ze silných dubových fošen, aby tak celý kostel měl ráz staročeské stavby dřevěné. Technický úředník však s tím nesouhlasil a navrhoval dlažbu pískovcovou, přičemž však farář namítal, že každý pískovec není stejného, že se brzy vyšlapou na mnoha místech dolíky a dlažba má pak hrboly. Ustanoveno tedy dáti dlažbu cementovou, bez vzorku do barvy dlažby pískovcové, aby při pestrém stropu a pestře malovaných stěnách mělo si oko na čem odpočinouti. Pod lavice dány obyčejné dlážky hliněné“. Práci provedl stavitel Hakaut z Náchoda nákladem 350,-Kč.
1908 pořízena socha „Sedmibolestné Panny Marie“ z daru pana Vojtěcha Škody, výměníka z Mezilesí.
1909 byly na místo 90 let starých varhan na náklady kostela pořízeny nové varhany nákladem 2.000,-Kč. Varhany dodala AI. Hejna a Černý z Vinohrad. (během 20-ti let nebyla na těchto varhanách třeba činit žádných oprav. „…Při povolení nových varhan nařízeno zvýšením nosnosti chóru. Až posud spočíval chór na dvou nosičích ležících na čtyřech sloupech. Nosiče dosahovaly pouze do dvou třetin podlahy chórové, zbývající jeho třetina s pažením byly bez odpory. Ustanoveno prodloužení nosiče přes celý chór a proto dán ještě jeden pár podpěrných sloupů. Při tom shledáno, že trám nesoucí prvek chóru byl zapuštěn do vyřezaných trámu na roubení kostelním, tak že pouze slabá vrstva trámu chór nesla, bylo proto opravdu nebezpečí zvláště při větším návalu lidí na chór, že by se chór mohl zhroutiti, pročež podchyceny konce nosného trámu chórového kozami“.
1913 darovala Anna Čtvrtečková, výměnice z Mezilesí, sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa, z dílny Mudroch a Svatůněk z Prahy.
1914 měl kostel velmi blízko k zániku, když při krádeži v zakristii si zloděj počínal velmi neopatrně – „ … neb při prohledávání skříněk v zákristii zapálil svíčkou, kterou si svítil balíček s bavlnkou na potírání sv. olejů, od něhož mohli lehko vznítiti se různé hořlaviny (hlavně papírové ozdoby oltářní v téže skřínce se nalézající)“. Zloděj si z lupu nic neodnesl, neboť pokladnička byla uložena na faře.
1926 byla provedena výměna sedmi trámu ze strany ke zvonici, a malá část střechy.
1928 zapsal do kroniky nově nastupující farář „…shledal jsem, že mě čeká velká starost dáti do pořádku kostel, jehož střecha byla až na nepatrnou část úplně shnilá, takže půda kostelní při dešti nemohla zachytit příval vody a do kostela pršelo. … zejména na straně východní, kde mohla se skrz šindel strkat ruka …“
Toho roku byla střecha opatřena novou šindelovou krytinou, a to část východní a celo jižní. V roce 1929 část západní. Práci provedl podnikatel Josef Jirásek z Dobrušky za 14.268,70 Kč z peněz vyplacených zádušní pokladnou.
1930 byla za ukradený obraz sv. Martina odcizeného 29.října 1926, pořízena kopie Škrétova obrazu sv. Martina biskupa nákladem 2.200,- Kč. Kopii namaloval akademický malíř Zikmund Rudolf – Chrámové družstvo Pelhřimov.
1932 dokončena oprava střechy na kostele.
1933 byla pořízena nová sankusní věžička s dubovou hranolicí pokryta silným měděným plechem, „…makovice nová …“. Práci provedla fi. Jan Špryňar z Krčína nákladem 3.5070,- Kč.
20.srpna 1934 zadal farář Jaroslav Pavelka obnovení starých maleb, se souhlasem Dra. Hugo Doskočila, konzervátora z Hradce Králové, Břetislavu Kafkovi z Uměleckých ateliéru v Červeném Kostelci. Na stěnách kostela, kůru a stropě byla odstraněna vrchní malba, která byla velice nevkusná, provedená klasickou malířskou technikou, tedy bílá barva a na ní váleček. Renovaci ornamentu provedl akademický malíř Emil Zeman za pomoci malíře Antonína Kulta oba z Hronova. Na některých místech bylo třeba zničenou malbu nahradit. Na stropě v presbytáři vymalovali ornamenty dle vzoru, které se nacházely v bočních částech stropu v lodi kostela. Ornamenty byly malovány ručně bez malírských šablon, tzv. původní technologií. Celkový účet za obnovení maleb, opravu soch, oltáře atd. činil celkem 22.036,- Kč. Z daru farníku bylo vybráno 13.749,50,-Kč, z vkladu na knížce ve Spořitelně bylo uhrazeno 4.360,-Kč, zbytek 4.000,-Kč zaplatil pan farář Pavelka ze svého. „… Památková péče nepřispěla nic …“. Opravy interiéru trvaly šest týdnu.
1939 bylo nutno kostel stáhnout kleštinami a schodiště na zvonici dostalo novou stříšku.
1942 provedena oprava střechy na východní straně a oprava rohu kostela.
1947 firma Špriňar z Krcína položila nový šindelový kryt na východní straně kostela, na márnici a na zvonici (vyjma spodní části střech západní), nákladem 57.575,- Kč.
1961 zadal farár František Pecina Družstvu invalidu v Proseči zakázku na nový štípaný šindel pro výměnu střechy kostela. Účet za provedenou práci zněl 117.993,-Kč. Z toho státní príspěvek činil 80.000,- Kč.
1969 zahájil farář Jindřich Recina generální opravu kostela. Do farní kroniky k tomuto zapsal: „V kostele se z vlhkosti šířila houba. Ješto všechny dosavadní prostředky byly málo účinné na rozrůstající se houbu, přikročilo se radikálnímu řešení. V celém kostele byla vytrhána kamenná dlažba, zemina zachvácená houbou místy až do hloubky pul metru vyvezena, navezena vrstva kamene a betonu, provedena asfaltová izolace s dvojitým nátěrem, navrch dána opět vrstva betonu. Jako podlaha byly navrženy dubové kostky. Tím se zamezilo šíření vlhkosti a houba byla zničena“. Byla provedena nová elektroinstalace a pro varhany byl zřízen ventilátor, „takže odpadlo obtížné šlapání mechu“.
1970 farář P. Recina, oslovil profesora Františka Mervarta ze Dvora Králové. Ten ve svých sedmdesáti letech věku započal mravenčí práci s renovací malby. „…Potíž byla s kazetami na stropě neboť byly úplně do červotočů prožrané… “. Prkno po prknu musel nejprve sejmout a dřevo napustit impregnačním roztokem. Celkem bylo spotřebováno 400 litru lihu a asi 100 kg kalafuny. Po vytažení z takto zhotovené lázně kalafuna ztvrdla, kazety zpevněny a jednotlivé díly slepeny. Takto pak byly připraveny k opravě maleb.
Ke zjišťování povodní malby použil p. Mervart zvláštní metodu. Na faře se pekl speciální chléb, kterým ještě teplým se malba třela, tím se vyjasnil původní obraz a mohlo se pokračovat v renovaci kreseb. Následně bylo dřevo napuštěno proti dřevomorce. Profesor také doplnil některé chybějící malby na stropě kůru, objevil a obnovil deskové obrazy na pažení kůru, vymaloval čela lavic a další.
„… Na kůru byly odhaleny málo zřetelně figurální malby, v každé kazetě jiný…“. Na deskách jsou od leva vyobrazeny na prvním, rodiče sv. Jana Křtitele – sv. Alžběta a Zachariáš, na druhé desce je patrně vyobrazen majitel novoměstského panství Jan Trčka z Lípy předávající privilegium hamerníkovi (to připomíná těžbu železné rudy v Bohdašíně a zpracování na Hamru v Novém Hrádku). Na třetí desce je znázorněn zástup horníku, přiváděný předákem pravděpodobně k poděkování za udělené privilegium. Na čtvrté desce jsou zobrazeni apoštolové sv. Petr a Ondřej, na páté patron kostela sv. Martin na bílém koni. Na šesté desce je hrazené město nejspíš Nové Město nad Metují (respektive Nové Hradište), s hradem, Horskou bránou, kostelem Nejsvětější Trojice a dalším kostelem pod kopcem, pohled patrně z hradu Výrova. Na sedmé desce jsou zřejmě patronky horníku sv. Kateřina a sv. Barbora, na osmé pravděpodobně Vilém Trčka z Lípy s manželkou Barborou. Na poslední desce je vlevo znázorněn skřítek permoníček a vpravo hlava horníka. Výklad znázornění výjevu je pravděpodobný, o původním vyjádřeni světců a zástupu na obrazech lze diskutovat.
Renovace trvala několik let a týkala se veškerého vnitřního vybavení. Všechny části byly konzervovány a napuštěny proti červotoči.
Byla provedena jednotná polychromie celého vnitřního vybavení v imitaci mramoru. Sochy sv. Cyrila a Metoděje byly chromovány. Obliceje soch všech svatých, byly přeřezány. Bylo také obnoveno veškeré zlacení.
1975 byl odstraněn hlavní oltář z roku 1683. Místo něj bylo vytvořeno nové pódium pro kněze a ministranty. Zároveň byl instalován nový obětní stul.
Největší zásluhu na nynějším dobrém stavu kostela má bezpochyby dlouholetý kostelník Václav Suchánek (1910 – 2000) ze Slavoňova. Působil ve zdejším kostele od roku 1935 až do své smrti. Za jeho působení bylo třeba kostel zachránit, když v 50-tých letech byl již do jedné poloviny napaden houbou. Byla nutná výměna spodních trámu. V té době sehnat odpovídající dřevo bylo velice těžké a pro potřeby pro kostel téměř nemožné. Svou výmluvností a vytrvalostí vždy materiál opatřil, a zařídil výměnu mnoha trámu. Za jeho působnosti byla také vyměněna střecha na kostele a márnici, vyměněna podlaha kostela, obnoveny historické malby, opraveny varhany atd. Na všech těchto opravách se aktivně podílel a dbal na kvalitu provedených prací.

Z vnitrního zařízení je pozoruhodná památná křtitelnice z 18. století se soškami a motivem krtu Páně. Oltář pany Marie pochází z roku 1832 a kazatelna z roku 1833. Sochy sv. Cyrila a Metoděje byly pořízeny roku 1821. Varhany 1909.

Zvonice

Samostatně stojící zvonice, která tvoří současně vchodovou bránu na hřbitov je patrně pozůstatkem po původním kostele.
Na kamenné podezdívce je vestavěná dřevěná zvonová stolice na zavěšení dvou zvonu vedle sebe a jednoho napříč. Zvonový prostor je zpřístupněn v kamenné části vnějším schodištěm které přechází ve střední části přes malý balkónek do vnitřního prostoru stavby. Ve střední části pokračuje dřevěné schodiště. Zvonici zakrývá dvojstupňová valbová šindelová střecha. Vrchol zvonice je ukončen dvojitým ozdobným křížem.
Okna jsou obdélníková po dvou na třech stranách a jednom na levé stranu (z celního pohledu). Na východní straně (směrem ke vsi), jsou okna dělená s dřevěnými žaluziemi. Ostatní jsou jednoduchá s prkennou výplní.

Zvony

Do roku 1917 byla zvonice osazena třemi zvony. Z toho nejmenší - Ave Maria o váze asi 72 kg byl pravděpodobně pozůstatkem po původním kostele. Tento byl vzat k účelům válečným a nenávratně se ztratil. Největší zvon byl odvezen do Nového Města nad Metují a vyměněn za zvon který byl prasklý. Střední zvon zůstal.
V roce 1927 za přispění všech obcí kolátory byly pořízeny dva zvony. Velkou finanční zásluhu na zakoupení měl zejména pak J. Krecl rodák z Jestřebí, žijící v Americe, který věnoval na zakoupení nového zvonu 1000 dolaru tj. 33.500,-Kč a pan farář Václav Vojnar který z vlastních prostředků zakoupil malý zvon. 14. srpna 1927 byly přivezeny na nákladním aute z Broumova dva zvony. Velký zvon vážil 1281 kg , malý zvon 392 kg. Účet za ně zněl 49.616,- Kč. Daň z obratu 2% činila 927,- Kč.
Oba tyto zvony byly odebrány k účelům válečným ve II. světové válce. K velkému smutku všech zdejších obyvatel, byly sejmuty a odvezeny dne 26.3. 1942.
O vrácení zvonu z Nového Města nad Metují začal jednat „Výbor o navrácení zvonu“ založený k tomuto účelu roku 1947. Od založení začala mravenčí neúnavná práce tohoto výboru ve shánění finančních prostředků k zakoupení nového zvonu pro Nové Město, aby se starý slavoňovský zvon mohl po 32 letech vrátit zpět. Byly zřízeny sbírky v jednotlivých obcích kolátory, o finanční pomoc byly požádány okresní, krajské výbory i ministerstva. Bylo rozesláno 429 prosebných dopisu, 201 děkovných dopisu, 112 dopisu a 1 telegram. Tuto agendu vedl se vzornou pečlivostí pan Stanislav Suchánek č.p. 3. Celkem bylo na sbírkách získáno 175.850,- Kčs. Za tento obnos byl u firmy „Kovolit“ R.MANOUŠEK a SPOL v České u Brna, odlit nový zvon o váze 1200 kg pro Nové Město a zbyly ještě finance na pořízení třetího zvonu do slavoňovské zvonice.
Zvon, vrácený z Nového Města byl slavnostně vysvěcen dne 18. září 1949 a na slavnosti u příležitost „vrácení zvonu“ bylo přítomno 4000 lidí.
Roku 1950 byl pořízen nový malý zvon opět z dílny zvonaře p. Manouška v České u Brna za velkých obtíží, neboť nove vznikající režim církevním aktivitám příliš nepřál. Na tento zvon bylo 7.listopadu 2000 instalováno automatické zvonění firmou KOPECNÝ ELEKTROZVON Olomouc v ceně 24 000,- Kč.

Popis zvonu:

Střední zvon o spodním průměru 1022 mm je zavěšen na dřevěném závěsu s kováním z pozdější doby. Srdce je obuškového tvaru, zavěšené na jednoduchém šarnýru. Koruna zvonu je šestiramenná v provedení 2+1, zdobená. Na čepci je v lince nápis:

Nejmenší zvon o spodním průměru 836 mm a váze 372 kg, je zavěšen na dřevěném závěsu s kováním, cepy uloženy na valivých ložiskách. Srdce je ploché, na čepci po obvodu je veden nápis:

Soubor tří zvonu tvoří, podle p. Manouška, zcela ojedinělý, vysoce cenný komplet. Akustické ladění zvonu je velice vyrovnané a souzvuk všech tří zvonu vytváří neobyčejný a nezapomenutelný zážitek.

Sepsal: Josef Suchánek

Použitá literatura: